Mé plány s Olinem

Napsala Furie dne 4 Prosinec, 2011 under Povídky | Okomentuj článek

Zabili pana Jaffersona a všichni se seběhli, aby viděli, jak mu z hrudníku trčí anténa. Měl tak vykulený výraz, že se mi vybavoval pokaždé, když jsem turistům ukradla foťák a pak si hezky v bezpečí prohlížela tu poslední fotku. Pan Jafferson by měl ze mě radost. Výstava se jmenovala Three steps back, přesně jak jsem těm naivkům říkala a pak bleskem zmizela. Olin se radoval a plánoval otevřít bazar s kradenýma foťákama, našinci na to moc nekoukaj, ale zdejchnul se a nechal mi jenom to rozvrzaný kanape. To jsem byla vykulená. Čerstvým foťákem se vyfotila a povídám: „Ode dneška jedu vykrádačky.“

Klepu, přímo buším. S Olinem nechodím kvůli jeho závratnýmu intelektu, ale měl dodávku a vždycky se seknul, když po mě chtěl půlku na benzín a já prostě potřebovala, aby mi někdo pomohl odvízt ty kvartýry. Víc rukou toho víc odnese a já neumím utíkat moc rychle.

„Hele, zapomenem na to, já se na tebe nezlobim,“ blokuju pantoflí dveře. Asi ho nenapadlo, že vyběhnu ty dvě patra. Pan záhadný! Tak když zdrhám s mýma foťákama, neschovám se u sebe doma. Trouba malej, co by si beze mě počal?

„Budem dělat bejváky a hele, stíháme to prubnout ještě do středy, páč to mám nehty,“ zašermuju mu prstama před obličejem. Jenom kýve.

„ Potřebuju tě, bobane. Ty se vyznáš, máš vočekovanej rajón, dáš tip, vezmem káru a do roka jsme v balíku. Jenom ty a já, koupíme palác a nechám tě, aby tvý jméno bylo na dveřích napsaný první, jasný? Taková já jsem ženská, víš?“

Věděl, byl rád, za takovou ženskou a nalil mi tuzemák na důkaz nehynoucí lásky. Všechno bylo dobrý. Plánovala jsem naši zářnou budoucnost, s automatickou pračkou bez toho, abych se neustále musela dohadovat o klíče od mandlu a taky chci takový to udělátko na olivovej olej a balzámkovej ocet, nebo jak se jmenuje. Nóbl lidi to používají a my budeme jó na úrovni.

Olin třeba ví, jak Jaffersonovi předstírali velký byt, protože když na ně onehdá klepal, trvalo dlouho než otevřeli. Ale vyhmátnul pana Jaffersona. Čekal u kredence v předsíni a balamutil, že jako nemá garsonku. Měl. Sice nás pozůstalí zvali na pohřeb a byt byl prázdný, ale zase pozor, hyeny teda nejsme! Paní Jaffersonová, chudák vdova. Taková malá a v černém, poskakuje za hejnem vran. Všichni přecházejí na druhý chodník, dokonce i tlustý Dvořák si dá tu práci. Tolik si stěžuje, jakej byl nebožtík lump. Nic nedědí chuděra. Dokonce ani toho starýho taxíka, ačkoliv chtěla živnost převzít. No v osmdesáti nevim, i když je čiperná a dokonce nosí klobouček. Co si teď na stará kolena počne? Posloucháme televizi, kvůli anténě nejde obrazovka. Vydražili Fillu za dvanáct melounů a  tolik vteřin se Olin usmíval jako žižkovské sluníčko než vyskočil až kanape poskočilo. „Filla je náš!“ položil mi plešku na prsa. Přesně tam se mi díval, když se snažil vypadat vysoký. Cítím, jak se mu chvějou ramínka. „Dobře brouku, chceš obraz, máš ho mít.“ Proč nezačít ve velkém stylu? My dva si na to klidně troufnem. Já Olinovi věřím, ten se vyzná a štěstí má. V kartách, vekslování a jednou uhodl všechny skořápky a ještě jim jednu dokázal šlohnout. Takže plán zní: já půjdu pojistit obraz, paní notářka. Nechci se chlubit, ale z Three steps back mám docela dobrý kontakty. Máma mi pořád vtloukala do hlavy: “ Správně krátká minisukně povede tvoje kroky nejdál.“ Slovo dalo slovo, v galerii mi dali kontakt na notáře, tentokrát opravdickýho, že jsem od nich, čili naše. Ten nefalšovanej ouřada nepřijde zkrátka, dostane pěkný podíl. Zaonačil razítko, dal mi adresu a začátečníkovo štěstí na cestu.

Pan budoucí bývalý majitel mi potřásl ruku a měl i fajnovej podpis na pojišťovací smlouvě. Bohatý lidi dělaj vždyky kulatý písmenka, asi podvědomě ví, že si můžou dovolit plejtvat inkoustem. Nechal mě s obrazem, ale vůbec nepochápu proč je Zátiší s dýmkou bez dýmky. Můj děda jednu měl a nosil si jí i na záchod. Volám Olina,  je to v suchu, ať počká pod oknem, lezu. Chytá obraz, chytá mě, podává mi obraz zpátky, protože pršelo a aby se nám nerozmáčel, chytá mě, já obraz a Olin dech. Slyším divné poklepávání a přemýšlím, jestli si změnil vyzvánění. Nohama ho pobídnu jako koně. Otočí se až mi obraz posune zrzavou parukou. Přemýšlím, jestli mám ta lýtka opravdu tlustá.

Paní Jaffersonová poklepává hůlkou, zdá se poněkud netrpělivá.  Prý kašle na automatický fotoaparát, ale detailní záběry vily jí daly pět a pět do hromady, ona  není hloupá a přečetla úplně všechny detektivky co v knihovně měli od Sametový revoluce. Tady nás má a mládí je prý nezkušené. Ať jí dáme Fillu, senioři to v dnešní době nemají jednoduché, obvzlášť vdovy. Hrozí nám chlupatýma.

Je mi to jasné. Jen jednou si Olin zahrál na gangsera a nestydím se na něj svalit vinu, celý to zpackal. Ten cihlový trezor, kde Zátiší s dýmkou visel, šel vyfotit, ať prej jako vim, do kterýho okna mám vlízt, ačkoliv jsem mu zřetelně vysvětlila, že dovnitř půjdu dveřma jako pojistit ten obraz a teprve pak vylezu ven oknem, jedno jakým. Odsekl, ať se radši starám o rodění dětí. Jako bychom byli schopní na tom jeho rozvrzaném kanapi nějaké počít. Ale on je tady mozkem akce. Tak řikam, fajn, ať hlavně natankuje šťávu, vyrovnáme až se šáhnem o těch dvanáct mega. Slíbila jsem mu půlku a celý milion jako bonus, rovný tři. Zamnul rukama a já byla ráda za  takovýho chlapa, co sice neumí počítat, ale postará se o benzín, miluje mě a jednou mi přinesl černý silonky, to když poslouchal věčné nářky nad  tlustými lýtky. Jenomže mi neřekl, že na benzín taky nemá, prej mužská hrdost, jak jednou vyryl do zdi. To když seděl, byl v tom nevinně.

Já mu ale nechci křivdit, vymyslel spoustu zajímavých nápadů jak zbohatneme a budeme se mít dobře. Rozplíval se, jak si pak v autobuse pokaždý koupíme místenku, když pojedeme mimo Prahu. Nenechal si vysvětlit. Bohatí lidé dálkovým autobusem nejezdí, od toho vymysleli bavoráky. Trval na machrování a chtěl ostatním cestujícím ukázat, že ty chechtáky na místenku prostě máme. Namítla jsem, proč jezdit  mimo Prahu, můj táta bydlí v Hostivaři a on svého nezná. Bouchl pěstí do stolu a rozhodl, že když teda budeme bohatý, koupíme si barák a to mimo Prahu, ale maximálně v Neratovicích. Trpí na močový měchýř. Bohužel všechny jeho nápady ztroskotaly. Poslední rána pro naše kriminální podnikání představovalo Tesco, efesní cíl pro vykradení skladu. Potřebovali jsme klíče, jelikož se Olin nikdy nenaučil otevírat zámky kosticí od podprsenky. Veškerý tréninky ztroskotaly na kanapi, ale nestěžuju si. Vzala jsem proto brigádu a stála za kasou, leč zavírali až o půlnoci. Já čekala před skladem, tetelila se, že držím klíče a jak oplívám genialitou. Olin se během čekání až bude čistý vzduch opil v nonstopáči a na mě zapomněl. Žádná další společná akce na zbohatnutí se nekonala, až doteď a zase to pokazi. Neporadil se se mnou.

Vzal foťák a zrovna ten, kde byly důkazný materiály. Prodal ho paní Jaffersonové za pět stovek. Aspoň že ji nenatáhl, když je ta vdova. Já bych mu to jindy nevyčítala, vždyť si pamatoval, že kdyby něco, ať střelí japonskej, máme čtyři další. Nechápu ale, proč nespolkl hrdost a nedal ho zastavit jako tolik našich věcí předtím. Je fakt, že jsme si tuhle slíbili víckrát nepodporovat Dvořákovo panděro. Ať ta jeho špinavá zastavárna zbankrotuje.

Paní Jaffersonové bylo japonský přístroj fuk. Povídat si s ním nebude, ale sama ho dokázala zapnout a měla radost, jak je technická a snímky našla. Moje příští akce bude chytat důchodce a ustřihávat jim řetízky od brejlí, aby je nemohli najít. Teď poklepává holí, ano, takové vyzvánění by mi děsně lezlo na nervy a já občas trpím migrénou. Nebojí se ji použít násilným způsobem. Namíří hůl na naší dvojpostavu a přikáže Olinovi, aby na ní pověsil klíče od dodávky. Prej když Fillu, tak i dodávku. Palác nebude a stará paní nás převezla. Je pěkně zkažená, peníze kazí charakter. Jistě do baráku nekoupí ani novou anténu. Chudák pan Jafferson!

Máme to spočítaný a Olin se zmůže jen na to, že těžká. Nesedět mu s tím Fillou za krkem, tu zabedněnou palici mu zarámuju. Nechám se postavit na zem a podávám obraz paní Jaffersonové. Není nic horšího, než když zloděj okrade zloděje.

Napsáno pro Literární akademii