Londýn s celerem

Napsala Furie dne 24 Červenec, 2011 under Z pohledu ženy | 3 Comments to Read

Rozhodla jsem se na pár dní stáhnout do Londýna, protože se mi na bradě udělal pupínek. Je nemyslitelné, abych se s ním ukazovala v Praze a riskovala, že potkám někoho známého. Mé rozhodnutí podpořila i levná letenka. Kamarádky mi připravily seznam obchodů, kde podle jejich slov „nechám srdce a peněženku“.

První kroky směrovaly před Buckinghamský palác na střídání stráží. Vojáci nikde, zato spousta zvědavých turistů. Chudák královna musí mít televizi puštěnou hodně nahlas, jinak by přes hemžení na ulici nic neslyšela. Zeptala jsem se policajta, který nás usměrňoval, jestli se něco bude dít, nebo stojím v davu lidí a koukám stejným směrem jenom proto, že mě lapila davová mánie. S úsměvem mě nabádal, abych vydržela, že za chvíli začne show. Ani mě nepřekvapila její podoba se střídáním na Pražském hradě. Přešla mě chuť vidět další turistické atrakce hned první den. Zamířila jsem do úschovny zavazadel. Obsluha se mě vyptávala, jestli mám uvnitř báglu nějaké zbraně. Samozřejmně jsem kývla a vyjmenovala obsah kosmetické taštičky a ukázala nejlepší push-upku, která je podle mého názoru zbraní největšího kalibru. Obsluha si jen zaklepala na čelo a popřála mi příjemný pobyt v království.

Se seznamem obchodů v kapse jsem zamířila do centra. „Tohle se nedá absolvovat za střízliva!“ vycouvala jsem hned z prvního butiku. Slevy, ten výběr a ceny vůbec, nejsou nejlepší kombinací pro mé slabé srdce. S lahví vína následoval pokus o nakupování číslo dvě. Na seznamu mi kamarádka třikrát podtrhla Primark (na způsob New Yorkeru). Dostat se s náručí plnou triček za libru do kabinky nepřicházelo v úvahu ani pro mě, ani pro  dlouhou nervózní frontu. Prodejna se hemžila podprsenkami nadšených holek i babiček. I já čekání na kabinku po čtvrthodině vzdala. Uprostřed zapínání zlatých sandálů mě vyrušila podupující lakovaná mokasína. Nade mnou stála ohromná černoška s přísným pohledem. Ptala se, jestli si budu brát ty šaty a já jí svěřila, že mi jsou moc velké, ale ona ať si je klidně vyzkouší, protože vypadají super. Vysvětlila mi, že ona je prodavačka a ať tam věci nenechávám válet. Nemusela se bát, z Primarku mě na další cestu vybavili dvěma taškama.

Večer jsem si šla vyzvednout bágl do úschovny. Obsluha mi chtěla přidělit další lístek, ale já opáčila, že si ten svůj prozatím beru, ale za pár dní jich tam nechám mnohem víc.

 

Druhý den jsem se probudila svěží a hlavně ráno. V centru nebyl jediný ucházející bar nebo diskotéka, takže mi nohy poděkovaly za odpočinek. Pobyt v cizí zemi není dobré odbýt jen nákupy, i když v ráji módy. Propočítala jsem si, kolik můžu utratit – všechno! A kolik teda můžu projíst – nic! Celer stojí libru, takže vlastní rozežranost padla pro dobro věci. Celer s cottagem je britská oblíbená dieta, tak proč to nezkusit?

 

Naštěstí pobyt trval jen tři dny, takže vyčerpání z nedostatku jídla nezpůsobilo tolik škody. Navíc mě těšil fakt, že nerozšiřuju řady českých paštikářů. Jediná situace, kdy jsem na sebe upozornila zůstala v temné uličce hrůzy pod Londýnským mostem. Při téhle atrakci nás vybídli, ať uděláme hada a házeli po nás oběšené hlavy, zkrvavené končetiny a ještě na nás bafali. Běžela jsem předposlední a fakt mě jeden strašák vyděsil. Na můj výkřik: „No do prdeleee!“ zareagoval začátek hada nadšeným: „Hele, ona je taky Češka!“ a pak už jsem si venku musela zapálit – vystresovaná a taky naštvaná, že mě v té tmě a po celerové dietě nikdo neštípl do zadku. Anglie je zvláštní země.

 

Nebudu už rozepisovat co všechno mi přibylo do šatníku, přidám jen poslední postřeh a to kulturní. Takže, Kleopatra vystavená v Britském muzeu neměla ani metr padesát a mám pocit, že jí do sarkofágu přihodili pár kabelek, aby jí dostali na ucházející velikost.

 

Ráda bych se i víc rozepsala o krásném Camdenu, bohémské čtvrti, ale díky celeru jsem se dostala maximálně k první autobusové zastávce směr úschovna zavazadel a slíbila si, že se vrátím jindy (s ututlanou konzervou Májky – snad mě nevykážou z letiště).