Kabát

Napsala Furie dne 18 Duben, 2011 under Povídky | Okomentuj článek

Odhodila nedopalek cigarety a ještě jednou si překontrolovala, jestli jí kabát vzadu zakrývá holé nohy. Zařadila se za Vietnamce s kostkovanými umělohmotnými taškami a spolu s ostatními čekala na zaplivané Florenci, až nastoupí do autobusu směr Hradec. „No jasně, do Varů posílaj ty hezký ať Rusáci vidí a já se musim potácet v týhle komunstický herce,“ pomyslela si.

„Skvělý, takže uřvaný děcko celou cestu a ten špekoun si taky nemohl sednout jinam, než zrovna sem!“

Záměrně vystoupila hned na první zastávce. Nestála o to, aby někdo viděl její příjezd sockou. Slíbila Dušanovi, že na tuhle návštěvu nezapomene. Kvůli těm blbejm zastávkám po vesnicích teď ztratila dobrou hodinu, kdy se chtěla připravit. Nedá se nic dělat. Dušan už nejspíš čeká na náměstí v bavoráku. Sice se rozhodla, že půjde rovnou za ním, ale přemalovat se na nádražním záchodku ještě stíhá.

Vytáhla tabatěrku, kde měla díky nepozornosti prodavaček ulomené rtěnky od Chanelu a snažila se zakrýt cestovní únavu. Napadla ji bláznivá myšlenka. Měla ráda, když byla za zlobivou holku. V zamčené kabince se svlékla a oblečení nasoukala do tašky. Přes nahé tělo si pevně utáhla kabát. Nechtěla místním ochlastům postávajícím u bufetového pultu přivodit trenýrkový infarkt. Na náměstí je to rychlou chůzí jen chvilka, takže pohoda.

Auto poznala už z dálky. Konečně důvod k úsměvu. Přidala do kroku. Chtěla co nejdřív zaplout dovnitř, ale z bližšího pohledu si všimla nejprve siluety na sedadle spolujezdce a záhy rozeznala tu nánu, co se na Dušana lepí, kde může. Vzteky jí naskočila žíla, u které matka předpovídala, že jí ve stáří zůstane už nadobro.

Dušan vystoupil, aby se s ní přivítal. Do náruče se nehrnula.

„Co ta tady dělá?! Můžeš mi to normálně vysvětlit?!“

„Miláčku, ta žíla tě hyzdí. Volala mi, abych ji vyzvedl, že to sama doma nemůže vydržet a všechno na ní padá. Rozešli se. Tak to pochop.“

Jak ten chlap může být tak naivní? Nebo to dělá naschvál?!

Nevraživě se podívala na tu malou chudinku. Moc dobře věděla, co má za lubem. Snažila se Dušana uhnat ještě dřív, než se to povedlo jí. Nejlepší partie v kraji!

Tak na to může rovnou zapomenout. Musí začít jednat! Focení zase tak moc nehodí. Jedině obdiv tady v Hradci, ale v Praze všichni ví, že je vlastně nula. Tak co. Radši se bude držet Dušana. Tady má svý jistý.

Posadil se zpátky do auta. Čekal, až nastoupí. Přešlapovala u vozu. Náně konečně došlo, že si má přesednout dozadu. Když vystoupila, Lýdie ji sjela tím nejpovýšenějším pohledem.

Pípla, že ji ráda vidí, jak moc jí to sluší a pochválila kabelku, ta musí být určitě od Gucciho.

„Jasně ty kozo, ty by sis jí mohla dovolit leda tak s diakritikou,“ prolétlo jí hlavou, když si sedala vedle Dušana. Ta představa ji pobavila.

Chtěla se té přísavky zbavit co nejdřív, ale Dušan podle zvyku zajel do nóbl restaurace na večeři.

„Mohu vám vzít kabát madam?“ zeptal se číšník zdvořile a už chtěl Lýdii odložit. „Ne, děkuji. Zůstanu tak jak jsem.“ zachvěla se při představě, že by zůstala stát uprostřed restaurace tak, jak ji pán bůh stvořil.

„Co se děje?“ procedil Dušan mezi zuby.

„Nic miláčku. Pojďmě se najíst, ať máme tu maškarádu za sebou.“ Nechala si přisunout židli.

Ta mladá se mohla přetrhnout ve vychvalování restaurace, jíkala nad cenami v jídelním lístku a ani jí to nebylo blbý. Dušan si držel shovívavý úsměv. Vybral lahev dobrého vína.

„Výborné,“ ohodnotil lahev. Číšníka, který rozléval se zeptal, jestli ta voda, kterou objednal je posvěcená samotným papežem, když stojí padesát korun. Číšník vypadal zmatený, ale na Dušanovu poznámku, že se jedná o vtip, odešel s rozpačitým výrazem obsluhovat další hosty.

„ Koukni jak machruje. Koupil jí novej kabát. Ani si ho nesundá,“ slyšela Lýdie rádoby šepot od vedlejšího stolu. Zachovala tvář. Během večeře se omluvila a šla si přepudrovat nos.

Dušan ji cuknutím loktu před záchody přitáhl k sobě. V rozčilení si ani nevšimla, že jde za ní.

„ Prosím tě, co je to s tebou?“

Koutkem oka zkontrolovala, jestli ji někdo nemůže vidět a rozvázala pásek u kabátu. Stála před ním oblečená jen do světla zářivek. Leknutím ji zatlačil na toaletu a po malém šoku se musel začít smát. S vděkem se přidala.

„ Ty jsi ale číslo. Tos nemohla něco říct. Já se bál, že jsem tě naštval.“

„Chtěla jsem tě překvapit. Nevěděla jsem, že tu bude ta slepice…“

Dušan cítil úlevu, ale zmatek, který mu Lýdie svým chováním způsobila vystřídal úlek nad splachujícím se záchodem v jedné z kabinek. Rychle Lýdii zabalil do kabátu a horečnatě zavazoval pásek, ale to už ze záchoda vyšla postarší paní, která si při pohledu na Lýdiin kabát pomyslela, že je to zlodějka, která si svrchník vytáhla ze šatny. A zrovna ten samý, co zde měla ta dotyčná. Vytáhla proto samopal ukrytý v odpadkovém koši pod umyvadlem a oba rozstřílela.

„Jak nešťastná náhoda“ pomyslela si pak pipina u stolu. Aspoň si nechala Lýdiinu kabelku.