Posvatební probuzení

Napsala Furie dne 17 Duben, 2011 under Povídky | Okomentuj článek

Pistole s konfetami vykouzlila nad novomanželi efektní podívanou. Úžasný moment! Lesklé útržky dopadaly na saka a sváteční šaty, zamotaly se do poletujících vlasů a z kamenných schodů kostela vykouzlily pohádkový koberec. „Sakra, no co jsem vám říkal, zmetku? Za půl hodiny začíná další svatba! To nestíhám zaméct!“ kostelníkův rozzuřený hlas zněl temným vchodem kostela ještě předtím, než vyběhl s koštětem a dal se do horečnatého zametání. „Žádný konfety, žádná rýže!“

 Tony se zamračila, ale jen na chvíli. Je božská. Moje malá sestřička je vždycky nad věcí.  Kostelník nemá co nadávat. Stejně by zametat musel, protože spadané listí taky nezajímá, že na fotografiích působí depresivně. Druhý výstřel už si ale nedovolím.

Tančila svůj první tanec vdané paní a legračně se snažila vyrovnat patnácticentimetrový rozdíl mezi ní a Davidem. „Podpatkům neporučíš milá Tony, ale ten hrbatý tanec sis mohla odpustit,“ pomyslím si zpoza whisky.

„Zase popíjíš Gérarde? A na schodech? Chovej se na úrovni, je to pro tvou sestru významná událost.“

 Otočím se za hlasem tety Valerie. Vždycky mě napomínala. Už od dětství, kdy nás vychovávala, ačkoliv byla slabá na srdce. Vyčítala mi, že podle jejích slov „nejsem dost na úrovni.“ Tony byla vždycky její oblíbenkyně.

„Davide, kde je Tony?“ přisedám si po sérii tanců k ženichovi.

„Únos kamaráde. Za chvíli ji jedeme hledat.“

„Hm, tak to se ještě napijeme švagře,“ podsouvám mu whisky.

„Musím se krotit. Ještě mě čeká dlouhá noc….“

„Ale prosim tě. Většina novomanželů stejně o svatební noci vytuhne, tak to do sebe kopni. Přináší to štěstí.“

Konečně se mi zdá, že oslava nabírá ten správný spád. Uvolnila se dokonce i teta Valerie, která si myslí, jak silný čaj jí to donesli. Nezdá se jí ta zvláštní příchuť, ale obalamutím ji historkou o speciální aromatické směsi až z Indie, kterou si nevěsta na hostinu objednala. Hůl, o kterou se teta obvykle opírá, zůstává ležet vedle stolu. „Jak na úrovni, tetičko,“ usmívám se zadostiučiněním. Trochu jsem hrnku napomohl whisky na dochucení. Milovaná Tony se ti přece vdává!

„Davide!“ Otočím se za tím vyjeknutím. Úplně jsem zapomněl na švagrovu hlavu, která mi dutou ránou o stůl oznámila, že jsem v tom zase sám.

„To je všechno tvoje vina!“ běsní nevěsta. „Musela jsem se vrátit sama jako kretén! Na vlastní svatbu! Co jsi udělal Davidovi?!“

Sakra, propásli jsme únos! Chudák sestřička.

„Říkal jsem ti, že to není dobrý nápad…“ stihnu říct na svoji obhajobu než se svezu k zemi. Ta má ale páru…

Probouzím se oblečený v cizí posteli, u nočního stolku kýbl. Naštěstí prázdný. Chvíli trvá, než si uvědomím, že mi dal David klíče od svého mládeneckého bytu, abych měl kde přespat. Šílené drnčení v hlavě nejde zastavit ani když si mnu spánky. Dochází mi, že to není v mé hlavě, ale od dveří. Snažím se k nim dovrávorat co nejdřív. Jen ať už to proboha přestane!

„Dobrý den,“ zdraví mě starší pán oblečený podomácku. „Prosím vás, je mi to takové trapné. Bydlím o dvě patra níž a mám jaksi… ehm … pozvracená okna. Pátrali jsme odkuď to můž být a stopa končí … ehm …u vás.“

Vzpomenu si na úlevu nad prázdným kýblem a zkřivím koutky, což chápe jako doznání.

„Velmi se omlouvám pane. Hned to napravím,“ snažím se ho co nejzdvořileji zbavit.

„Tak velký okno jsem neměl od minulé středy a teď hned osm,“ pomyslím si, když se představuju v přízemí jako ten, kdo měl včera v noci malou nehodu. Nevraživá babka mě pouští dovnitř a něco si mumlá. Znovu se mi zvedá žaludek při pohledu na hnus, který zasychá na parapetu. Moc mi nepomáhá ani zahulenej obývák, kde se baba musela od rána hodně činit. Popelník úplně přetéká.

Konečně si můžu dát sprchu. Nemám tu žádné čisté oblečení a Davidovo si půjčit nemůžu, protože mi je malé. Taška s čistým prádlem zůstala u tety Valerie, ale k ní teď rozhodně nepojedu. Zase by nadávala, jak jsem se včera opil. Nezbývá, než si natáhnout smradlavý smoking ze svatby. Z pevné linky se musím prozvonit, protože nemůžu najít mobil. Naštěstí slyším známou melodii, ale dá mi chvíli práci, než telefon najdu zavřený v lednici. „Sakra!“ pomyslím si. Z vychlazeného displaye na mě svítí nepřijaté hovory. Všechny od Tony. Určitě mě teď nenávidí.

Volám jí zpátky a neskutečně se mi uleví, když místo jekotu mluví tichým hlasem. Domlouváme se, že dorazím do hotelu, kde mají s Davidem novomanželský apartmán.

Mám prostřelené přední sklo! Nechápavě zírám na sedadla pod nánosem konfet. Sice si nepamatuju, že bych byl tak blbej, abych vystřelil ve vlastním autě, ale ze včerejška si toho nevybavuju víc.

„Aspoň, že se nevysklilo,“ utěšuju se, když přemýšlím, jestli nastartovat, nebo si zavolat taxi. Na zkoušku otáčím klíčkem a když sklo nejeví zájem zasypat mě, vyrážím. Zácpa na kruháči vypadá strašně. Kličkuju jak se dá. Skřípění pneumatik mě definitivně probere. Řidič vedle mě rukou naznačuje, abych si stáhnul okýnko, což udělám.

„Promiňte pane, ale zopakujte si prosím pravidla silničního provozu,“ nabádá mě.

„Ty vole a ty si zopakuj pravidla pro přežití! To nevidíš, že mám prostřelený přední sklo?! Nechtěj mě nasrat! Řikám ti, nechtěj mě nasrat!“

Muž se zarazí a beze slova se rozjede. Dál to neřeším. Kdyby ten týpek věděl, že jsem si auto prostřelil pistolí na konfety, asi by mě měl za blba. Takhle vypadám jako mafián. Aspoň, že tak.

Tony má úplně kamennou tvář. Je tak bledá. Vůbec nevypadá jako ta malá holka, která zářila, když mi oznámila, že si bude brát Davida. Předpokládám, že mi chce vyčíst, že jsem jí na hostině opil novomanžela a teď si mám vyžrat zpackanou první společnou noc.

„Teta Valerie umřela. Snažila jsem se ti dovolat celé dopoledne, ale nezvedal jsi telefon. Odvezli ji rovnou z hostiny. Z mé vlastní svatby! Doktor říkal, že je to selhání srdce,“ oznámila mi místo toho sestřička hned mezi dveřmi. Zůstal  jsem stát jako zkoprnělý.

Nikdy bych Tony nepřiznal, že jsem tetě Valerii dopomohl do hrobu. Určitě to byla moje vina. Ty pochybnosti mě sžírají!  Nikdy by mi neodpustila. Ani já nemůžu. Snažil jsem se obhájit sám před sebou, že jsem přece nemohl vědět, co se stane. Jakej hajzl se to ze mě stal!

Nastal čas konečně něco udělat se svým životem. Valerie by to tak jistě chtěla. Nemohl jsem zůstat dál. Pryč od všech svodů, které s sebou přináší velkoměsto, se všemi bary a oslavami, které nepřináší nic než připomínku, že všichni jsou na tom líp než já.Tony mi občas zavolá. Vlastně se ale ujišťuje, že jsem naživu, aby měla klid. Nehodlám se s ní ale setkat, dokud nebudu mít jistotu, že už nikomu a taky sobě neublížím.