Pohádka o jabkovici

Napsala Furie dne 14 Březen, 2011 under Povídky | Okomentuj článek

Jeden král se odebral do boje a zanechal svou plačící choť doma. Za dva roky co odjel, porodila královna pěkného chlapečka a pořád jí vrtalo hlavou, co řekne králi až se vrátí. Když se vrátil, velmi veselý a opálený, řekla mu, že se jí zjevila nazelenalá a úplně průhledná víla a ta jí poradila sníst jablko ze zahrady, že se jí narodí chlapeček. A tak se ten chlapeček narodil.

Král zprvu nechápal, kde se na hradě objevil. Z bojové výpravy v dalekých zemích se sice doslechl, že díte se dobře uplatní při lehkých domácích pracích, je skladné a moc toho nesní, leč měl pochybnosti o tom, že by tato moderní vychytávka dorazila i do jeho země. Chlapeček se nicméně osvědčil jako dobrý stáčeč jabkovice, v té době všeléku na nejrůznější neduhy. A tak byla královna ráda, že se má rodina dobře a že i král zůstává po návratu z boje veselý. Ten si jednou při kartách s dvorním pokladníkem pochvaloval, jak blahodárně na něj jabkovice působí. Vyplachoval si jí dokonce i pusu po ránu, když si čistil zuby a přiznal se, že jí sem tam i spolkne.

Jednoho večera, po štamprlatové jízdě, i zjevila se mu nazelenalá a úplně průhledná víla. Pochválila krále za oddanost stáčenému jablku a na oplátku mu poradila, aby jí následoval do šmachjlovacího sadu zámecké zahrady, že mu něco ukáže. A tak za ní šel a v zahradě uviděl královnu sedící na větvi jabloně. Mávala na dvorního pokladníka vyvážejícího bez králova svolení vozík plný jablek a dávala mu znamení, že cesta z hradu je volná. I naštval se král, popadl semišovou pantofli a přesným a smrtícím hodem (jabkovice je blahodárná i na koncentraci) sejmul pokladníka na pět metrů. Královna spadla v úleku ze stromu.

Nazelenalá a úplně průhledná víla králi prozradila, že jeho choť spolu s pokladníkem vypalovala jablka za královskou hradbou a z peněz za nepřiznanou daň chtěla se svým milencem odjet do Chorvatska a chlapečka mu nechat na krku. Král nechal nevěrnou manželku popravit a vzal si vílu. Ta, kromě toho, že byla úplně průhledná, a tak před ním nemohla nic skrývat, měla po ránu stejnou barvu jako on po štamprlatové jízdě – nazelenalou.

Napsáno pro Literární akademii Josefa Škvoreckého