Vlastním pánem

Napsala Furie dne 12 Březen, 2011 under Povídky | 2 Comments to Read

Horká voda stékala Pierrovi ze zarostlé tváře po sluncem a větrem zmoženém těle do odtoku pařížského bytu. „Konečně zpátky v civilizaci,“ pomyslel si. Cestování po pralesích Asie má něco do sebe, ale splachovací záchod taky není k zahození. Musel jet až na druhou stranu zeměkoule, aby zjistil, že všechny ženy jsou stejné a snaží se jím manipulovat.

Ze zrcadla se na něj dívala stará známá oholená tvář. Několikadenní strniště, které jej na cestách provázelo spláchl do umyvadla společně s poslední touhou dobrodruha před usazením. „Cestuj, provětrej si hlavu a teprve potom se rozhodni, jestli si Claire vezmeš nebo ne,“ radil mu Fabrice nad sklenkou whisky. „Když se oženíš a budete mít děti, nikdy už se ti nenaskytne možnost svobodně procestovat svět. Navíc Thaiky maj tak malý ruce, že si budeš připadat jako král,“ pokračoval popichuje kamaráda.

Pierr váhal. Měl Claire rád. Tolerovala mu všechny ty mladé rádoby herečky, ochotné natřásat polštáře za malý štěk v jeho filmu. Taky si uvědomoval, že Claire je ženská do nepohody a dokázal si s ní manželství představit. Jenže to byla ona, kdo přišel se žádostí o ruku. Prohodila ji téměř mimochodem při nedělním obědě. Zaskočila ho. Líbilo se mu, že si Claire nepotrpí na zvláštní teátr. Na druhou stranu si připadal, jakoby mu odkrojila kus mužnosti, na kterou má jako chlap právo. Vzal si čas na rozmyšlenou. Fakt, že se vídají tak často a že právě na ní jako dceři majitele produkční společnosti závisí jeho tvorba, rozhodl, že uposlechl Fabricovi rady. Přes noc si naházel věci do batohu a odletěl směr Thajsko – Barma – Laos.

S možností natočit nekomerční dokument o životě místních, cítil se znovu plný energie a rozpomněl si na své umělecké ambice, když teprve začínal. Co měla Claire dělat? Musela se spokojit s občasným kontaktem přes e-maily, když se Jean-Pierr připojil v některé z kaváren bez klimatizace, aby odpověděl na záplavu dotazů o tom, jak se má.

„Promiňte, je ta židle volná?“, zazněl mu za zády anglický dotaz. „Oui,„ odpověděl a chytil opěradlo stoličky, aby ji podal …té usměvavé ženě, která se na něj dívala modrýma nadšenýma očima. Zvláštní detail, který mu vyvstal na mysli. Po záplavě čokoladových očí všude kolem to byla příjemná změna. Žena, reagujíc na Pierrovu francouzštinu svým „merci“ si hned získala jeho sympatie. Doťukal další e-mail Claire a objednal si pivo. Čekal až i modroočka skončí se svým elektronickým spojením se světem. Pozval ji do nedalekého baru a protože souhlasila, čekalo je příjemné odpoledne, při kterém se představila jako Andrea z Prahy. Vyprávěli si zážitky z cestování, vtípky a vůbec jim spolu bylo nečekaně dobře. Vyměnili si e-maily a rozloučili se s tím, že se sejdou buď v Praze nebo v Nice. Zkrátka formální příslib.

Osudová láska?

Jaké bylo Pierrovo překvapení, když první na koho ve dvěstěkilometrů vzdáleném městě narazil byla právě Andrea? Setkání si zdůvodňoval tím, že spousta turistů křižuje stěžejní místa. I přesto měl dojem, že musel zasáhnout osud. Strávili spolu krásné chvíle, obráželi exotické památky, smáli se nad drinky a testovali jídla, která ještě pomrkávala na talíři. Pierr měl radost z tohoto spontánního zpestření, ovšem milé Claire čekající u monitoru v Paříži o něm raději pomlčel. S Andreou se cítil zase volný. Bavili se, nic neřešil a jak už to tak bývá, skončili v posteli hotelového pokoje. Když pak jednoho večera ležela Andrea na Pierrovo rameni, ve chvilce vzájemné blízkosti neodolala a se smíchem se mu svěřila, že jejich opětovné setkání nebyla až tak úplná náhoda. Pamatovala si zkrátka příští destinaci kam měl namířeno a prostě si na něj počkala. Jako řežisér by mohl být Jean-Pierr potěšený tímto námětem, leč vlastní život stejně jako práci chtěl řídit sám. Počkal, až Andrea začne na rameni oddychovat. Vymanil se z jejího sevření a se zapakovaným batohem se z hotelu vytratil. Už o něm neslyšela.

Byl znechucený tím, že mu sebrala znamení osudu, které si díky ní mylně představoval. Uvědomil si, že jediné co chce, je vlastní svoboda. Uprostřed autobusové zastávky, čekaje na autobus směr letiště cítil, že chce být sám.

Cena za svobodu

„Claire, sejděme se. Chci si s tebou promluvit. Přijď ke mně domů.“

Počkal až dorazí. Věděl, že to nebude trvat dlouho. Claire byla schopná z minuty na minutu překopat všechny své plány, jen aby mohla být s ním. Nemohla uvěřit tomu, že se s ní rozchází. Poprvé ji viděl křičet, nadávat a v afektu rozbít sklenku vína, kterou jí nalil na uklidněnou. „Zůstaňme přáteli,“ snažil se zhrzenou ženu uklidnit, ale jen přiléval olej do ohně.

Claire se cítila podvedená. Tak dlouho na něj oddaně čekala. Chtěla se pomstít. Uvědomila si jakou moc nad Jean-Pierrem má a postarala se o to, aby si u filmového studia jejího otce ani neškrtl. Když nechce jí, sám si o to řekl.

Pierr měl svou svobodu, i když za celkem drahou oběť. Je ale otázkou volby, jestli si vzít ženu, která jej miluje a dává mu práci, nebo se zařídit po svém a nežít s pocitem, že ho někdo vede jako děcko.

Napsáno pro Literární akademii Josefa Škvoreckého