Navzdory emancipovaným ženským časopisům a nejrůznějším příručkám pro mladou moderní ženu, se mě každý nápadník časem zeptá na to, jestli umím vařit a vůbec si mě chce proklepnout, jestli jsem ta pravá „ženská do života“. Co naplat! I když se oháním tím, že v dnešní době neplatí klasické rozdělení rolí a holka nepatří jenom do kuchyně, chlapi jakoby byli imunní vůči apelům nás „dam pěstěných nehtů a vysokých podpatků“ a stále nás nutí, abychom o ně pečovaly. Nevím jestli to tak mají i ostatní, ale já osobně dopředu počítám s tím, že i když bude probíhat večeře a film u mě nebo u něj doma, během večera mě bude nutit, abych mu obstarala něco k jídlu a na návrh, že si přece necháme dovézt pizzu, nebude reagovat..

Prověrka mého doupěte

Romantický večer v podobě první návštěvy v mé krabici od bot (jak nazývám své hnízdečko) začíná důkladným prozkoumáním čistoty, zalitých kytek. Dále pak kosmetiky, která mi již přepadává z poličky pod zrcadlem a vůbec všechny kouty v koupelně, které skýtají možnosti, že tam vecpu alespoň dva krémy (a to mám ještě speciální poličku ve skříni). Návštěvník pak konstatuje, že mám zbytečně moc krámů a proč vlastně potřebuju tři druhy očních krémů. Přece jako bych to nedělala pro něj! Následuje film, obvykle něco akčnějšího, kdy se prezentuju v roli dívky, jež nejeví zájem o romantické komedie a další holčičí záležitosti, pro pány tvorstva opovržení hodné. Během filmu pak host začíná kňourat, že má hlad, ačkoliv připravím brambůrky, oříšky, olivy a sýrový talíř. Nic mu nestačí, objednat pizzu taky nechce. Nutí mě něco uvařit. Když ale namítnu, že nic nemám, přicházím o body. Jeden týpek mi to řekl hezky na rovinu: „Tak se ti podíváme do lednice, jak si vedeš. Hmm…jenom cibule a bílý jogurt? To máš mínus dva body, ale zase ti dávám desítku za tu flašku vychlazený Bohemky„. Od té doby si dávám pozor, abych vyvolala dojem dobře šlapající domácnosti, a proto v lednici mám tak vymakané rekvizity jako je smetana na zahuštění omáčky, brambory a taky kus špeku (vyhazuju je vždy, když projdou, abych je nahradila novými čerstvými kousky, nehledě na to, že jsou to zbytečné peníze… Jak si má ale člověk, který neumí vařit, zahustit omáčku smetanou, když si jí může pořídit rychle a chutně v hospodě v ulici?).

Zpátky k vaření. Hladovějícímu nápadníkovi nabídnu buď rajčatovou omáčku, nebo svíčkovou. Zkrátka cokoliv, kam by se zahušťovadlo omáčky dalo použít, ale pak „jako“ zjistím, že mi chybí veškeré ostatní ingredience. Se zarmouceným výrazem ho musím zklamat, ačkoliv bych mu ráda vyhověla a s nadšením kmitala kolem sporáku v jedenáct večer. Jedná-li se o soudného člověka, vrátí se k nevařenému občerstvení a počká na donášku prve nechtěné pizzy, v opačném případě se opije a já ho pošlu domů.

Prověrka jeho doupěte

Návštěva v jeho teritoriu je pro mě velmi zajímavá. Ke svému potěšení většinou zjišťuju, že nemá uklizeno tak, jak bych si představovala a v 99% neumí vařit, takže kromě piva nemá v lednici nic, až na první známky obydlení novou civilizací na plesnivém sýru. Protože jsem ženská, samozřejmě nezapomínám komentovat nedostatky a s blahosklonným výrazem dát patřičně najevo, že kdybych u něj byla velitel já, jeho skříň by ovládli komínky s prádlem a kuchyní by se linula vůně pečínky. Vzhledem k tomu, že se jedná o první návštěvu, můžu si to dovolit, jelikož ke společnému bydlení je cesta nejistá a mnohdy (jako obvykle) nepravděpodobná. K mému překvapení muž souhlasně přikyvuje a přímo v něm čtu, že je rád mým znakům hospodyňky. Jak zpátečnické!

A pak opět ta stejná písnička.. Má hlad a nutí mě, abych mu uvařila něco z jeho neexistujících zásob, protože si určitě poradím. Vždycky si vzpomenu na nejrůznější ankety, kde muži prohlašují, jakou chtějí mít cool  partnerku dobrodružné povahy, se kterou je sranda při kempování… a v reálu? Stejně chtějí především pečovatelku!

S povzdechem otvírám poličky v jeho kuchyni, obvykle tam má podobné fígle jako já zahušťovadlo omáčky. Každý chlap, u kterého jsem byla, měl ve spíži těstoviny a pak taky něco naprosto nepraktického, jako třeba Nutellu. Je mi jasné, že čokoládová pomazánka slouží spíš k potření poprsí než rohlíku, přesto hostitel trvá na tom, abych vyčarovala něco k jídlu. Obvykle mi nezbývá, než v hrnci spojit vše co mi přijde pod ruku a uklohnit něco nepoživatelného. Komedie pak pokračuje v předstírání toho, že jídlo je poživatelné – z jeho strany, a že „nečekala jsem, že to bude tak slané“ – z mojí strany.

Co z toho plyne?

Každá pohádka by měla mít šťastný konec a proto tu pro vás mám milé dámy jeden takový příběh. Zakladatelem první rozvážkové služby pizzy byla jistá dáma, která slíbila svému nápadníkovi, (v té době fotbalistovi se slibně nakročenou kariérou), že stejně vymakaný pekáč může mít nejen na břiše, ale i na stole. Neřekla mu však, že si nechají denně dovážet z její pizzerie. Dosáhla svého, z milého se nestal záletník, ale zahaleč se spokojeným bříškem. A protože všechny kamarádky dotyčné dámy chtěly mít stejnou pojistku u svých partnerů, telefonní číslo oné pizzerie s dovozem jídla si předávaly z ruky do ruky, až vytvořily dobře fungující řetězec teplých večeří pro nepraktické, leč vynalézavé ženy.