Gratulujeme!

Napsala Furie dne 21 Září, 2010 under Z pohledu ženy | Okomentuj článek

Protože už nevím kam, bych se vrtla, rozhodla jsem se, že budu studovat další vysokou školu. Jen tak pro zábavu, ale hlavně pro vás, abych se naučila psát co nejlíp a tak mi. Za tři roky mi tak nemůžete tvrdit, že to jsou všechno kraviny. Lidé s diplomem jsou totiž moudří! Jen si to vemte, kolik pitomých lidí s vysokoškolským diplomem znáte? Advokáti, lékaři, politici…. no dobrá, všichni nejsou darem od boha, ale titul je titul (jak tvrdí moje máma, která se tak utěšuje pokaždé, když si uplivnu nad její otázkou „Kde je sakra nějaké to vnouče kozo stará“?).

První vysokou jsem začala studovat proto, že jsem si nedokázala vybrat. Neuměla jsem matiku a fyziku, nelíbí se mi doktorská móda, nechci obhajovat zločince a na DAMU jsem až moc hysterická. S výběrem mého dalšího vzdělání mi proto velmi moudře poradil otec, jež prohlásil památnou filozofickou větu plnou rodičovského porozumnění „Platit to budu já, proto půjdeš na mezinárodní vztahy a basta!“. Nic naplat, sice jsem chtěla studovat publicistiku, ale rozdíly ve mzdovém ohodnocení mluvčí ambasády a pisálka byly více než výmluvné. Alespoň tak jsem si fakt, že strávím tři roky na škole, ke které mě srdce netáhne omlouvala.

O tři roky později ale nadešel čas pro zásadní krok. Poté, co jsem přemluvila sama sebe, že mi do života nikdo mluvit nebude (a bydlím konečně daleko od rodičů), se můj sen o psaní, co má hlavu a patu měl stát skutečností.

Zápis a následné přijímací řízení proběhlo v nervech. Tak zaprvé jsem nevěděla, co si vzít na sebe, až předstoupím před komisi. Sukně nebo kalhoty? Nalíčená nebo bohémsky neučesaná? Nakonec zvítězila image slušné holky a proto jsem si oblékla sukni, po kolena – jedinou nevyzývavou sukni kterou mám a jež mě provázela po nejrůznějších návštěvách příbuzenstva nad šedesát, imatrikulace, pohovory a jedno rande, na němž jsem chtěla dotyčnému dokázat, že styl je pro mě víc, než vykukující kalhotky (nakonec se žádný vztah nekonal, protože se opil v baru a zamiloval se do servírky, která ho nechala pít na sekeru).

Ale zpátky k přijímačkám. Od kamarádky, která tento obor vystudovala na stejné škole, jsem dostala obsáhlé informace o tom, jak mám vypadat co nejmíň žensky v případě, že uvidím konkrétní složení poroty. Přidala i rady na téma Květnatá mluva a slovní zásoba – tím mi chtěla naznačit, že přísedící lpí na mé výmluvnosti. Když jsem zareagovala „Ty pičo“ sarkasticky si povzdechla: „Jo, to jim tam určitě řekni„.

Nastal den D a já nakráčela do mé vytoužené školy. Nervy co chvíli brnkaly na vysoký tlak, takže jsem se před vstupní bránou v průběhu půlhodiny uklidnila třemi Malborkami (kolem mě jako na potvoru procházeli lidé s oduševnělým výrazem – odhad, že se jedná o sekretářku a nějaké to profesorstvo, se mi v průběhu odpoledne potvrdil).

Přijímací řízení zahájila písemná zkouška z angličtiny. Moc dobře si pamatuju, že pár let má anglická zásoba obsahovala výrazy z MTV, a to: One, two, three… Put your hands up… I love you… a Party everybody yeaaaaaaaaaaaaaaah!

Naivně jsem doufala, že zkoušející je na tom stejně, ale bohužel. Za stolem nás pozdravila vlasatá dáma něčím, co mi vzdáleně připomínalo hebrejštinu. Kluk, tvářící se velmi sebejistě si ale zamumlal, jak je skvělé, že zkoušet a prověřovat  nás bude rodilá mluvčí. Nedalo mi to a taky jsem si něco zamumlala (tento článek však může obsahovat maximálně pět vulgarismů, čili se nedozvíte, co to bylo).

Anglický diktát proběhl tak rychle, že se pot stékající proudem po mém čele nedočkal zastání u kapesníku. Následná doplňovačka byla mnohem lepší, protože probíha la formou enikybenykyklikybé a – jak doufám, ten den byla odhadovací konstelace na mé straně.

Připustili mě k ústní části pohovoru, na kterou si měl každý uchazeč připravit seznam padesáti kulturních děl, jež měl s porotou prodiskutovat. Nikdy v životě mě nezaujalo PADESÁT věcí, kromě fotbalistů z latinskoamerických zemí (a ještě takový ten z Itálie, co se mu účes nikdy nepohne) pochybuju ale, že na základě tohoto faktu mě přijali. Proto pan Kafka, Čapek a Dostojevskij (divoké eso) zvítězili nad láskou a ženským požitkem a zaujali místo na propoceném papíře, který podstupoval zoufalý třes v ruce před učebnou, na jejichž dveřích viselo i mé jméno.

Na porotu ve složení dvě ženy + jeden muž, jsem si připravila svůj oblíbený fígl 3R – roztřesená, roztomilá, reagující. V podstatě to znamená, že mým záměrem bylo třást se nervozitou, aby mě uklidňovali. Dále být ve své nervozitě roztomilá, za pomoci červenání, neustálého uhlazování vlasů a zbrklých pohybů a do třeticě reagovat poklonkováním pokaždé, když si porotce odběhne pro kafe nebo na záchod. Ostatní adepti mi ale vzali vítr z plachet, protože do jednoho používali ty samé triky. V duchu jsem si proto připravovala co všechno umím: Jak moc mě baví Mezopotámská literatura nebo tajemství o tom, že Oscar Wilde byl ve skutečnosti žena – což by je tak šokovalo, že by mě přijali…

A pak se to stalo!

Slečna potící se před komisí přede mnou vyšla z učebny s pláčem a házela na mě zoufalé pohledy, čímž mě odrovnala. Na otázku, co se za dveřmi děje, mi nedokázala souvisle odpovědět, takže mi na čele naskočila nervní žíla – nejlepší přítel provázející veškeré velké stresy, které mě v životě potkaly (od prvního švindlu se zavazováním tkaniček, jež se nevyplatil, a proto teď nosím jenom lodičky( i na hory) až po onen hororový večer kdy se mi expřítel svěřil…).

Zkrátka – nakráčela jsem před členy akademické půdy, odvyprávěla jim to svoje a poté, co mi paní profesorka sdělila, že se jí profiluju jako „nezávislá, bouřlivácká a se sklonem k feminismu“ a těší se na mé další články mi oznámili: „Gratulujeme„!